James Welch: Ten, který obelstil Vránu by Akropolis

JAMES WELCH (1940—2003) byl indiánský autor, jehož předkové pocházeli z kmenů Blackfeet a Gros Ventre. Jako přední představitel hnutí Native American Renaissance (N. S. Momaday, L. M. Silková, L. Erdrichová ad.) měl zásadní vliv na utváření novodobé identity indiánských etnik v Severní Americe. Román Ten, který obelstil Vránu, který poprvé vyšel již v roce 1986, byl ve své době příznivě přijat jak odbornou veřejností, tak čtenáři, o čemž svědčí literární ceny Los Angeles Times Book Prize, American Book Award a Pacific Northwest Booksellers Association Award. Díky své historické a etnografické přesnosti román přesahuje hranice beletrie a je dokladem probouzejícího se národnostního uvědomění původních obyvatel Severní Ameriky v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. To se od konce šedesátých let minulého století podílelo na oživení historického a kulturního dědictví původních obyvatel Severní Ameriky. Z Welchovy tvorby již v českém překladu vyšly novely Zima v krvi (2018) a Smrt Jima Loneyho (2019). Všechny tři knihy přeložil Jiří Kaňák.

V okolí Řeky dvou medicín na území dnešní Montany žijí odvěkým způsobem Osamělí jedlíci, nepočetná tlupa Černonožců. Muži loví a vyrážejí na výpravy proti svým nepřátelům. Ženy činí kůže, našívají korálky a vychovávají děti. Ale píše se rok 1870, do jejich země se stěhuje stále více bílých osadníků a oni se musejí vyrovnat s velkými dějinnými změnami. O tom, že podlehnou, již není pochyb, a tak se v situaci, kdy je každé rozhodnutí špatné, rozbíhá hra o čas, která je současně posledním zápasem o přežití kmene.

Ten, který obelstil Vránu JAMES WELCH

ISBN 978-80-7470-355-3

Doporučená cena 399 Kč

obalka_rozkres.indd 11,13,15

JAMES WELCH Ten, který obelstil Vránu

AKROPOLIS

26.04.2021 21:55:13

Ten, který obelstil Vránu JAMES WELCH

ISBN 978-80-7470-355-3

Doporučená cena 399 Kč

obalka_rozkres.indd 11,13,15

JAMES WELCH Ten, který obelstil Vránu

AKROPOLIS

26.04.2021 21:55:13

james welch

Ten, který obelstil Vránu a k ropolis

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. James Welch / Fools Crow Copyright © James Welch, 1986 © Translation Jiří Kaňák, 2021 © Illustrations Jan Koupil, 2021 © Graphic & Cover Design Stará škola, 2021 © Filip Tomáš — Akropolis, 2021 ISBN 978-80-7470-355-3 ISBN 978-80-7470-356-0 (MOBI) ISBN 978-80-7470-357-7 (ePUB)

Část první

kapitola 8 Den předtím, než měli Osamělí jedlíci zrušit tábor a vyrazit na cestu k obchodní stanici na Medvědí řece, seděl Rychlý kůň sám za týpí svého otce a upřeně hleděl na vak s bobří medicínou, který byl zavěšen na trojnožce. Byl to vak velikosti černorožího telete a nevyčiněná kůže byla zažloutlá a rozpraskaná. Sedával teď tady sám, den za dnem, pozoroval vak a pokoušel se vycítit jeho sílu. Jeho otec, Kravská žebra, vlastnil vak, kam až mu paměť sahala, a otec i on sám předpokládali, že jednoho dne vak připadne jemu. Otec vyčkával, dokud Rychlý kůň nebude dost starý a dost trpělivý, aby se naučil všem písním a rituálům spojeným s předměty ve vaku. Do toho medicínového vaku vložily své písně všechny živé bytosti v zemi Pikuniů a síla skrývající se uvnitř byla nezměrná. Ale jen tehdy, když byl obřad vykonán správně. A tak Kravská žebra s výukou syna nespěchal. Však se čas brzy naplní. Teď se ale vše změnilo, protože se změnil i Rychlý kůň. Stal se vyvržencem ve vlastní tlupě. Přestal vyhledávat společnost ostatních a oni se jej stranili. Děvčata, která k němu dříve vzhlížela s takovým obdivem, nyní odvracela oči, když je míjel. Mladíci jej považovali za původce špatné medicíny a starší jej nezvali, aby si s nimi vykouřil dýmku. Dokonce i vlastní otec na něj začal pohlížet s pochybnostmi a lítostí. A čím déle Rychlý kůň upíral zrak na bobří medicínu, tím méně pro něj znamenala. Odtud jeho síla pramenit nebude. Jeho síla bude hmatatelnější a bezprostřednější. Chladotvůrce— Chladotvůrcem pohrdal. Jednoho dne, na jedné ze svých osamělých, neúspěšných loveckých výprav, sesedl z koně a vyzval Chladotvůrce, aby jej zabil, aby 74

na místě skoncoval s jeho životem; neměl již nic, pro co by žil. Nejdříve se třásl, ale když se nic nepřihodilo, zkusil to znovu, hlasitěji, zlobněji. V tom okamžiku toužil zemřít, vítal smrt, chtěl, aby mu Chladotvůrce sevřel srdce ve svých ledových prstech. Zpíval píseň smrti a čekal. Nic. A pak zahořkl a začal nenávidět svůj lid a všechno, v co věřili. Neměli žádnou moc. Byli bídní, všeho se báli, včetně Napikwanů, kteří zabírali jejich zemi, i když Pikuniové na ní ještě stáli. Jenom Soví dítě měl moc a odvahu. Bral si, co chtěl, postavil se Napikwanům a zabíjel je. Vysmíval se uchvatitelům a jejich náčelníkům, když hrozili odplatou. A smál se vlastním lidem pro jejich slabošská srdce. Jak tak zíral na ten strupovitý medicínový vak a přemýšlel o tom všem, uslyšel hlasy, výkřiky a spatřil děti uhánějící k východnímu okraji tábora. V táboře bylo vždy hodně rozruchu, zejména když sem někdo zavítal, a Rychlý kůň se domníval, že to nejspíš přijeli lovci z jiné tlupy. S vlažným zájmem vstal a vydal se tím směrem. Než došel na okraj tábora, postávalo tam již patnáct nebo dvacet lidí a rozmlouvali spolu. „Nepoznávám toho koně,“ řekl někdo. „Ani tu zvláštní deku, kterou si zakrývá tvář,“ řekl jiný. „Není z žádného našeho tábora,“ řekl třetí. Ten kůň byl malý a bílý, s tmavými jizvami prosvítajícími srstí. Šel pomalým, těžkopádným krokem, jako by jej kdysi kdosi zchvátil a on se již nikdy nevzpamatoval. Nedaleko tábora jezdec přehodil pravou nohu přes koňskou šíji a seskočil. Kůň sklonil hlavu a začal se popásat na jarní trávě. Padesát kroků od skupinky se vychrtlá postava zastavila a zavrtěla hlavou. Pokrývka sklouzla z obličeje a žena vedle Rychlého koně zalapala po dechu. Tvář byla vyzáblá, kůže na kostech napjatá a zjizvená vyrážkou. Muž nechal pokrývku přehozenou přes ruce. Lidé tiše civěli. „Ha! Copak mě nepoznáváte, Osamělí jedlíci? Byl jsem snad pryč tak dlouho, změnil jsem se tolik?“ Muž se zasmál. „Ty, Orlí žebra, copak mne neznáš?“ 75

Náhle Orlí žebra, který stál v čele skupinky, vykřikl a upustil mušketu. Rozběhl se k muži a křičel: „To jsi ty! To jsi ty!“ Objal tu vyhublou postavu a křikl na ostatní: „To je Žlutá ledvina! Vrací se ke svým lidem!“ V rozrušení zavadil o deku a shodil ji z přítele. A spatřil, jak si ženy zakrývají dlaněmi ústa a křičí. Muži zírali. „Co se děje? Bídní Osamělí jedlíci! Cožpak nepoznáváte svého bratra?“ Otočil se k příteli a Žlutá ledvina pozvedl ruce. Tam, kde dřív bývaly prsty, teď žádné nebyly. Orlí žebra ucouvl. Ústa měl otevřená, jako by se zarazil uprostřed smíchu, avšak žádný zvuk nevydal. Lidé se rozběhli, minuli oněmělého Orlí žebra, aby se dotkli svého bratra a objali jej. Všude bylo plno pláče. Dvě ženy utíkaly do tábora, aby Ženě Těžkému štítu oznámily, že se jí muž vrátil domů. Chlapec ve věku deseti zim zdvihl mušketu Orlích žeber a pokusil se zalícit. Rychlý kůň se vytratil. „Toto je tedy můj příběh. Ty, Orlí žebra, ty, Pse bílého muže, znáte pravdu o tom, co se chystám vyprávět. Neznáte ji ale celou.“ Žlutá ledvina se rozhlédl po mužích z různých skupin spolku Všech přátel. Zakouřili si, pak se najedli a teď si mnozí nacpávali kouřilky. Vůně masa a dýmu těžce visela ve velkém týpí. Tři medvědi vhodil do ohně snítku pelyňku, aby provoněl vzduch. Pak se také usadil. Ženy, které muže obsluhovaly, již odešly. Žlutá ledvina vyprávěl o cestě do země Vran, o pochodu za chladných nocí, nedostatku masa a chvíli, kdy poslal Psa bílého muže s ostatními mladíky ukrást pasoucí se koně. „Pak jsem vyslal Orlí žebra na jednu stranu a Rychlého koně na druhou. Všude v táboře byli uvázaní vypasení lovečtí koně. Ten tábor se rozkládal po celém údolí, nejméně čtyři sta týpí. Byli tam i Napikwané, obchodníci a lovci kožešin. Všude spousta Vran, mnozí posedávali kolem táborových ohňů. Nakonec ale vše utichlo. Vyčkali jsme, až usnou i poslední opilci. Přetáhl jsem si kožešinu přes hlavu a vstoupil 76

do tábora. Náčelník Mladý medvěd a Dvojitý běžec už mě tak viděli dřív. Procházel jsem troufale mezi týpí, dokud jsem nestanul uprostřed tábora, u velkého týpí jejich kouřících spolků. Tam jsem se rozhlédl a netrvalo dlouho a našel jsem, co jsem hledal. Noční rudá záře vykoukla škvírou v mracích a já jsem spatřil zřetelně, necelých pětadvacet kroků od místa, kde jsem stál, týpí s modrými bizony. Jak víte, je to týpí našeho starého nepřítele, Býčího štítu, který již mnohokrát přivodil Pikuniům bolest. Obezřetně jsem se k tomu týpí přiblížil a tam, přivázaný ke kůlu, stál ten nejkrásnější vraník, jakého jsem kdy viděl. Inu, kdybych byl na té výpravě sám, vešel bych do toho týpí a podřízl Býčímu štítu hrdlo. Och, kéž bych to byl udělal! Nesl jsem ale odpovědnost za mladé muže, kteří mne doprovázeli, a tak jsem se rozhodl vzít koně a jít. Když jsem přeřezával laso, šeptal jsem mu do ucha. Vykročili jsme. Šel se mnou dobrovolně. Zdálo se, že je to bystré zvíře. Ale neušli jsme ani sto kroků, když jsem z okraje tábora uslyšel nějaký halas. Stáhl jsem si kožešinu z hlavy a nastražil tím směrem uši. V zádech jsem měl slabý vítr, a tak jsem neslyšel zřetelně. Uši jsem už měl velké jako jelenec a brzy jsem dokázal porozumět slovům, a byla to vskutku slova plná nenávisti — ‚Ó, vy, Vrány, jste bídní, vaši koně jsou bídní a z vašich žen se mi chce zvracet! Kdybych měl dost času, vjel bych mezi vás a usekal vám ty vaše mizerné babské hlavy, vy zbabělé Vrány‘ —, hovořila té noci jazykem našeho lidu tak jasně, jako teď hovořím já.“ Jako na povel všichni muži ustali v kouření a otočili hlavy k Orlím žebrům. „Ne, ne.“ Žlutá ledvina se zasmál. „Orlí žebra je statečný a moudrý zloděj koní. Ví, jak takové skutky končí. Nebyl to jeho hlas, který jsem tu noc slyšel.“ „Rychlý kůň!“ Pes bílého muže vypustil ta slova zcela bezmyšlenkovitě. Tmavé oči Žluté ledviny se střetly s jeho. Po chvíli pokračoval: „Dozvíte se to. Nadešel čas.“ 77

„Kde je Rychlý kůň?“ zeptal se Tři medvědi. „Je jedním z Hrdliček. Měl by být tady.“ Pokývl směrem k Hrdličkám, kteří seděli nejdále. Dva z nich vstali a vyklouzli ven. „Z blízkého týpí jsem zaslechl první známky rozrušení, a tak jsem tasil nůž. Když se vynořil muž s krátkou puškou, přistoupil jsem až k němu a vrazil mu nůž do srdce. Pak jsem pospíchal pryč, stále jsem držel toho vraníka a mířil jsem k severnímu konci tábora. Kolem mne proběhli tři muži, pak další dva a měl jsem dojem, že štěstěna stojí při mně, že se mi podaří vyskočit na koně a vyrazit k vozům Napikwanů a pak uhnout na západ a dostihnout své druhy. Ale u jednoho týpí jsem zahlédl skupinku mužů, jak vzrušeně rozprávějí, a jeden z nich ukazoval na mne. Pochopil jsem, že jsem prozrazen, a tak jsem pustil koně a rozběhl se za týpí a pak utíkal dál. Uslyšel jsem výstřely a křik dalších mužů. Tři muži utíkali mým směrem, ale ještě mne nezahlédli, a tak jsem vskočil do jednoho týpí. Nůž jsem měl připravený k útoku. Když si oči přivykly matnému světlu nočního ohně, spatřil jsem podél stěn několik ležících těl, ale žádné se nehýbalo. Začínal jsem si myslet, že jsou to jen hromady kůží, když jsem zahlédl, že se na opačném konci jedna postava posadila a shodila ze sebe přikrývku. Rozhodl jsem se zaútočit, ale viděl jsem, že je to mladá dívka. Jen se na mne dívala a oči měla ztěžklé spánkem. Připadalo mi zvláštní, že výstřely neprobudily ty ostatní postavy. Tu myšlenku ale rychle zaplašil zvuk hlasů před týpí. Znám dost z jazyka Vran, abych vyrozuměl, že říkají, že jsem šel tímto směrem a že jsem prošel kolem. Nezbývalo mi než se pokusit ukrýt, a tak jsem se připlížil k té dívce, zakryl jí rukou ústa a vlezl si k ní pod pokrývku. Jen jsem ji přetáhl přes naše hlavy, už jsem slyšel, jak se odsouvá klopa na vstupu. Dlouho bylo ticho, jak ten člověk přejížděl očima po pokrývkách. Pak se z dálky ozvalo několik výstřelů a klopa zapadla na místo. Po chvíli jsem té dívce uvolnil ústa, ale ona jen ležela s očima zavřenýma. Zašmátral jsem pod pokrývkou a byla 78

nahá a kůži měla horkou. Sáhl jsem jí na prsa a břicho a byly horké a vlhké. Nechápal jsem to, oheň byl tak malý, že bylo sotva vidět. V tom týpí bylo chladno, ale ona byla nahá a potila se. Mysl, když je zmatená, provádí zvláštní kousky a ve mně se začínala rozhořívat touha po té rozpálené dívce. Veškerý rozruch se nyní přesunul na druhý konec tábora. Našel jsem ji tam mezi nohama a vstoupil do ní — neobešlo se to bez obtíží, protože se z ní teprve stávala žena. Když jsem se potěšil, odvalil jsem se a tehdy mě trklo, že se ani nepohnula, nevydala žádný zvuk, jen tam ležela s očima zavřenýma. Ty neobvyklé okolnosti mne vyděsily, a tak jsem se odplížil k ohni a sebral hořící větvičku. Odhrnul jsem přikrývku a podíval se na ni. Již jsem to kdysi viděl, je tomu pár zim, kdy naše lidi sklátila nemoc, kdy polovina Osamělých jedlíků zahynula. Na obličeji a prsou měla ta prokletá znamení. Pomiloval jsem dívku, která umírala na nemoc bílých puchýřků.“ Podruhé toho večera Pes bílého muže promluvil bez uvážení. „Můj sen! Můj sen!“ Zakryl si v úleku ústa, ale jeho slova nebylo možné v tichu týpí přeslechnout. Vjíždějící do dveří věnoval synovi káravý pohled. Několik mužů dávalo mumláním najevo své pohoršení. Mladík nemá přerušovat starší, zvláště při tak důležitém svědectví. Pes bílého muže cítil, jak mu hanbou planou tváře, ba co víc, cítil také, jak se mu do srdce vkrádá tíseň, která jej oslabuje, brání mu mluvit, i kdyby si to přál. Žlutá ledvina pohlédl přes ohniště. „Vy bezcitní! Neodsuzujte tohoto mladého muže. Proti Vránám si vedl statečně a moudře. A teď se dozvídám od Ženy Těžkého štítu, že za mé nepřítomnosti lovil pro mou rodinu. Je to dobrý mladík a já mu před vámi, příslušníky ctěných spolků, děkuji.“ Ale Pes bílého muže slova Žluté ledviny neslyšel. Věděl příliš dobře, co se v tom týpí odehrálo. Navštívil je ve snu a ta dívka, ta dívka s bílou tváří, nevztahovala ruce k němu, ale ke Žluté ledvině. Proč jen se Žluté ledvině se svým snem nesvěřil? Takový sen by byl známkou špatné medicíny 79

a možná by se obrátili k návratu. Žlutá ledvina by byl pořád celým mužem, ne touhle žalostnou troskou… V týpí se rozhostilo ticho a muži sledovali, jak Žlutá ledvina šmátrá po dýmce a váčku s tabákem. Váček nesl jiný korálkový vzor, než jaký používali Pikuniové. Pomocí pěstí Žlutá ledvina dokázal vsunout dýmku do váčku a nacpat ji. Dýmku uchopil do dlaně levé ruky a záhybem druhé dlaně sevřel větvičku s plochým koncem, kterou tabák udusal. Jeden z mladších mužů zvedl z ohniště hořící klacík a postoupil dopředu, aby mu připálil. „Díky, Telecí košile. A teď se jistě ty i všichni ostatní toužíte dozvědět, co se mi stalo s rukama.“ Žlutá ledvina zabafal z dýmky a rozhlédl se po týpí. Měl v sobě rozvahu muže, který má to nejhorší již za sebou a přežití nepřikládá velký význam. Zjizveným pahýlem ruky vyňal dýmku z úst a pokračoval. „Jak jsem řekl, má mysl byla velmi zmatená a padl na mne strach. Pohyboval jsem se od jedné pokrývky ke druhé a odhazoval je a ve světle plamene jsem viděl, že to jsou všechno mladé dívky, mrtvé a pokryté bílými puchýřky. Och, jak mě to vyděsilo. Upustil jsem tu hořící větvičku a vyběhl ven a už mi nezáleželo na tom, co mne tam čeká. Všechno bylo lepší než to týpí smrti. Stál jsem venku a pokoušel se uklidnit, a tu jsem si všiml, že hustě sněží. Tento konec tábora byl stále tichý. Pomyslel jsem si, že štěstí mne i přes to, co jsem učinil v tom týpí, neopouští. Domníval jsem se, že sníh jen umocní ten zmatek a pomůže mi uniknout. Ale pak jsem spatřil, jak ke mně od týpí napravo míří dva mladíci. Ve spěchu jsem v tom týpí smrti zapomněl svoji kožešinu. Netrvalo dlouho a poznali ve mně nepřítele a jeden z nich po mně vrhl kopí. Podařilo se mi uskočit, ten druhý měl však mušketu, a když jsem se dal na útěk, uslyšel jsem výstřel a pravá noha se mi podlomila. Střelil mne do stehna. A už stáli u mne a jeden z nich mne uchopil za vlasy a já jsem na čele ucítil chladnou ocel. Chystali se mě skalpovat. Musel jsem ztratit vědomí, protože pak už jen vím, že jsem byl obklopen nepřáteli, kteří hovořili a smáli se. Ale 80

jeden z nich byl rozhněvaný a dohadoval se s ostatními. Přestože jsem jej předtím viděl jen dvakrát, poznal jsem toho rozhněvaného muže. Byl to Býčí štít a já jsem věděl, že si na mne dělá nárok. Plivl jsem na něj a nazval jej vraním požíračem psů, pak jsem začal zpívat píseň smrti, protože jsem věděl, že mne zabijí. A chtěl jsem zemřít dobrou, rychlou smrtí s pohrdáním vůči nepřátelům. Kéž by k tomu došlo! Několik jich proti mně vyběhlo s tasenými noži a byli by mě zabili, kdyby se nestala podivná věc — rozhněvaný Býčí štít je zarazil. Uklidnil se a zamyslel. Pronesl k ostatním pár slov. Nerozuměl jsem, protože jsem jim do tváří hlasitě zpíval. Čtyři mě zvedli a odnesli k nedalekému kmenu velkolistého stromu. Tam mi položili ruce na hrubou kůru. Býčí štít pak vytáhl z pochvy těžký nůž a jal se odřezávat mi prsty, jeden po druhém. Nejdřív jsem se snažil být zticha, abych jim ukázal, že se mě to nedotýká. Ruce jsem měl znecitlivělé zimou. Pak ale bolest zasáhla zahřáté části a projela mi tělem jako blesk. Skoro jsem si ukousl jazyk. Pak jsem zařval jako puma a znovu jsem omdlel. Když jsem se probral, seděl jsem na vychrtlém běloušovi s nohama svázanýma pod jeho břichem. Otěže mi zavěsili kolem krku. Udělalo se mi zle, protože když mi brada klesla na hruď, spatřil jsem odporný obsah svého žaludku přimrzlý ke košili. Jakmile jsem sebral sílu, abych pozvedl hlavu, oči mi spočinuly na Býčím štítu. Na hlavě teď měl velkou čelenku a u nohou ve sněhu mu ležela opakovačka. Pak mi pokynul: Jeď a vyřiď Močícím v podřepu, že tohle udělají mocné Vrány, když vyšlou holky krást naše koně. Jeden z nich plácl toho vyzáblého koně po zadku, a když jsem ve sněhové chumelenici opouštěl jejich tábor, všichni spustili válečný pokřik.“ Zvedla se bouře soucitu se Žlutou ledvinou a ještě hlasitější hanění Vran za jeho ponížení. Svému hněvu dal průchod i Tři medvědi, který již dávno přenechal vášnivá slova mladším. „Než skončí nadcházející období vysokého slunce, ty bídné Vrány zaplatí. Až se naši bratři z jiných 81

t áborů dozvědí, co se Žluté ledvině přihodilo, mnoho z nich se k nám přidá. Nemilosrdně Vrány ztrestáme.“ Svou účast na válečné výpravě přislíbili všichni v týpí. Někteří chtěli vyjet hned následující den, ale bylo ujednáno, že se na cestu vydají až po tanci slunce. Tři medvědi chtěl, aby se zpráva o osudu Žluté ledviny donesla všem Pikuniům. Během bouřlivé diskuse Vjíždějící do dveří zahlédl, jak jeho syn vyklouzl z týpí. Pozoroval jej už při vyprávění Žluté ledviny a nebyl z toho moudrý. Pes bílého muže seděl s hlavou skloněnou a bylo zřejmé, že neposlouchá. Vjíždějící do dveří se s takovým chováním již setkal a nechtěl ani pomyslet, že by je viděl u syna; choval se tak někdo, kdo měl na svědomí něco nekalého. A mělo to co do činění s pohnutým příběhem Žluté ledviny. Teď Pes bílého muže vyklouzl jako pes, který ukradl maso. „Ale pokračuj, Žlutá ledvino, pověz nám, jak jsi přežil to neštěstí,“ řekl Otírá si oči, hlava spolku Hrdliček. Byl manželem jedné ze sester Žluté ledviny. „Co jsem dělal několik prvních spánků, si příliš nepamatuji. Sebrali mi kabát — vzpomínám si, že jsem jej viděl na jednom z těch, kteří udeřili mého koně —, ale kolem ramenou mi uvázali deku bílého muže. Po dva dny jsem stále ztrácel vědomí. Ale ta herka — ta, na které jsem přijel — šla pořád dál. Jedné noci jsem se probral a zjistil jsem, že stojíme v topolovém hájku. Kůň měl hlavu skloněnou, ale nepásl se. Věděl jsem, že brzy padne a pak umrzneme. Ale začalo svítat a já jsem poznal, že jsme v údolí Jelení řeky. Sněžení ustalo a vítr, který nás sužoval na pláních, se utišil. Když jsem zvedl hlavu, abych se můj poslední den na Starcově světě rozhlédl, spatřil jsem na druhém břehu malý tábor. Hlava se mi projasnila a já jsem viděl dým vycházející z kouřových otvorů v týpí. Věděl jsem, že to může být skupina vraních dřevorubců nebo lovců, ale cítil jsem, že bude lepší zemřít než prožít další hodiny umírání. A tak jsem zvedl koni hlavu a popohnal jej vpřed. Když jsme brodili Jelení řeku, cítil jsem na kolenou chladnou vodu a kůň 83

dvakrát klopýtl. Pak mne napadlo, že bude lepší se utopit. Ale zvládli jsme to a vjeli jsme přímo do středu toho malého tábora. Byl jsem moc zesláblý na to, abych vykřikl, a tak jsem čekal, až vyjdou ze svých týpí. Znovu se mi v hlavě zatmělo a tentokrát jsem si myslel, že vidím odcházet svůj stín. Ach, byl pokojný. Cítil jsem, jak se moje tělo rozehřívá a chladne současně. Pak jsem letěl přes bílé pláně a v dálce se vynořily Písečné vrchy. Rozplakal jsem se, protože před týpí stáli s otevřenou náručí naši předkové. Pak se však odvrátili. Křičel jsem na Starce, aby mne pustil, protože jsem se chtěl připojit k otci a babičce a nejstaršímu synovi, který zemřel na kašlavou nemoc. Stáli tam se slzami v očích. Ale pak se i oni odvrátili a Písečné vrchy se ukryly. Probudil jsem se ve ztemnělém týpí a nade mnou se skláněl cizí muž. Po nějakém čase jsem se jej zeptal, zda jsem v Zemi stínů, ale on zavrtěl hlavou a naznačil mi, že mému jazyku nerozumí. Pak posunkoval, že patří k Lidu skvrnitého koně. Byl jsem tam už pět spánků. Přenesli mne dovnitř a začali léčit. Té poslední části jsem nerozuměl, a tak jsem zvedl ruce, abych mu to naznačil. A pak jsem je uviděl. Byly obvázány silnou vrstvou látky bílého muže a tehdy se mi vrátilo vše, co se přihodilo. Och, hořce jsem zaplakal, neboť jsem přišel o schopnost napnout luk, vystřelit z muškety, stáhnout černoroha. Budu zbytečný jako starý pes a to mi ještě není ani třicet devět zim! Znovu jsem na toho muže začal mluvit, přesvědčoval jsem jej, aby mi vrátil prsty, ale opět mi naznačil, že nerozumí. Pak vstal a vyšel z týpí. Nastala noc a já jsem ležel a myslel na Ženu Těžký štít, na své syny a dceru. Nikdy už pro ně nebudu moci lovit a chtěl jsem raději na místě zemřít, než aby mne viděli v takovém stavu. Začalo mi být sebe samého líto. Plakal jsem a plakal a tázal jsem se Slunečního náčelníka, proč raději nedopustí, aby ten nebožák, Žlutá ledvina, zemřel. Co jsem spáchal, že jsem jej tak urazil? Pak jsem přísahal, že pokud mne nechá zemřít a vrátí mi prsty, budu lovit pro všechny 84

starce v Písečných vrších, protože v tomto životě už pro vlastní rodinu lovit nebudu. Můj pláč a prosby přerušil příchod staré ženy. Přinášela medicínový vak. Měla laskavý obličej a pod čapkou z černoroží kůže ukrývala rozpuštěné šedivé vlasy. Klekla si vedle mne a posunkem naznačila, že je šamanka. Za ní stál hrnec s vroucí vodou. Pak odmotala hadry a mé ruce si přidržela před obličejem. Byly na vzduchu velmi citlivé, a cítil jsem na nich dokonce i její dech. Vymanil jsem se, abych se podíval sám. Byly zčernalé a odulé jako močový měchýř plný vody. Ale pod černými strupy se již začínala tvořit nová růžová kůže. Nadrtila směs medvědí trávy a vraního kořene a listu, který neznám. Zpívala léčivou píseň a žvýkala pravé maso a plivala je na rány. Pak mi tu kašičku nanesla na ruce a ovinula je novými obvazy. Ze způsobu, jakým pracovala, jsem usoudil, že se jedná o zkušenou léčitelku. Nikdy se neusmála, její tvář však neopouštěl laskavý pohled. Usnul jsem a zdálo se mi o mé mrtvé babičce. Vedlo se mi stále lépe, pil jsem vývar a krmil se masem jelenců a vidlorohů, které mi nosili. Ale o několik spánků později jsem se probudil zbrocený potem se strašlivým bušením v hlavě. Pak se do mne dala zima a zuby mi tak jektaly, až jsem si myslel, že se mi rozletí na kousky. Házel jsem sebou v bolestech celou noc. Když se na mne šamanka přišla druhý den ráno podívat, byl jsem už trochu klidnější. Ale ona mi pohlédla do tváře a spadla jí brada, protože na kůži se mi objevily první zarudlé ranky. Viděl jsem je na pažích a cítil jsem je kolem úst a znovu se mne zmocnila horečka a zimnice. Mé tělo sebou zmítalo tak divoce, že jsem je nedokázal ovládnout. Ta stařena vyběhla ven a vrátila se s dvěma staršími muži. Nesli kožené pásky. Svázali mne jimi a ta žena posunkovala, že oni si už nemocí bílých puchýřků prošli posledně. Znovu už je nepostihne. Ale to už mi ty zarudlé ranky vyskákaly po celém těle a já jsem se zhrozil, že zemřu tak strašlivou smrtí. A tak to šlo dál, nevím ani jak dlouho, protože jsem nebyl při vědomí. Jak jsem procházel 85

tím utrpením, spatřil jsem mnoho věcí, věcí, které by i zdravého muže připravily o rozum. Možná se Stařec slitoval a konečně mi dovolí zemřít, ale vůbec se mi nelíbilo, jak k tomu mělo dojít. Mnohokrát jsem se vrátil do Písečných vrchů, jen abych byl na samotném okraji stržen zpět. Klid jsem poznal jen tehdy, když se na mne usmáli moji příbuzní. Jednoho dne jsem se vrátil do týpí. Probralo mne teplo Slunečního náčelníka, který ozářil stěny. Ucítil jsem masový vývar a dostal trochu hlad. Vzepřel jsem se na loktech a prohlédl si tělo. Bylo potřeno světlou mastí. Mnoho bílých puchýřků již odpadlo a já jsem viděl zanícené jizvy. Až tam, toho dne, když jsem se díval na ty jizvy a na své ruce, jsem pochopil, proč mne stihl tak krutý trest. Jak vy muži válečnických spolků víte, vždy jsem se, jak nejlépe jsem uměl, snažil jednat čestně. Ale tam v tom vraním týpí, v tom týpí smrti, jsem porušil jedno z nejzákladnějších pravidel, podle nichž lidé žijí. Tím, že jsem souložil s tou umírající dívkou, jsem ji připravil o čistotu, o možnost zemřít ctnostně. Vydal jsem se cestou, jíž se ubírají jen ti nejhorší mrchožrouti. A tak Stařec, jako mne stvořil, tak mi zase život mnohokrát odňal a zanechal mne v tomto stavu, horším než smrt, abych každý den přemýšlel o svém provinění, aby mi vytanulo na mysli pokaždé, když se pokusím i o tu nejsamozřejmější věc.“ Z hlasu Žluté ledviny vyprchala síla a on nehybně seděl a hleděl do ohně. Až na občasné zapraskání smolného dřeva bylo týpí tiché jako smrt. Venku v černé noci poryv severáku zarachotil tyčemi podpírajícími kouřové chlopně. Kůže obepínající konstrukci se zatřepotaly a oheň zaplápolal, pak se rozhořel jasněji. Tři medvědi odříkal modlitbu ke všem Těm nahoře, poděkoval jim za návrat jejich syna, pak řekl tiše: „Duchové mohou být krutí, Žlutá ledvino, ale v jejich jednání se skrývá ponaučení.“ Podíval se na mladší muže v týpí. „Našli jste Rychlého koně?“ „Ne, jeho otec jej naposledy viděl v poledne,“ řekl jeden z Hrdliček. 86

„Až jej najdete, vyřiďte mu, že s ním chceme hovořit.“ Přestože to nikdo nevyřkl, nebylo pochyb, že všechno zlé, co se Žluté ledvině přihodilo, připadá na vrub hlasitého chvástání Rychlého koně. Ale muži ctili otce Rychlého koně. Bobří medicína byla tím nejmocnějším vakem a Kravská žebra o ni pečoval řádně. Teď však měl být potrestán jeho syn. Mnozí doufali, že Žlutá ledvina využije svého práva pomstít se za své zohavení a Rychlého koně zabije. Pokud k tomu ale nedojde, nejspíš mladíka vykážou. Tak si Kravská žebra alespoň zachová tvář. Než se rozešli, muži se znovu zapřisáhli, že vyrazí na válečnou výpravu proti Vránám. Bylo rozhodnuto, že se tak stane v měsíci žluté trávy. Býčí štít zaplatí za svou krutost. Muži se vytráceli, ale Tři medvědi zavolal na Vjíždějícího do dveří, aby zůstal. Zapálil si dýmku a pohodlně se opřel. Ztuhlá záda jej nesnesitelně bolela a on si potřeboval na chvíli odpočinout. Nakonec položil otázku: „Proč Pes bílého muže odešel uprostřed vyprávění Žluté ledviny?“ Vjíždějící do dveří se podíval na Tři medvědy, ale stařec měl zavřené oči. „Myslím, že slyšel něco, co jej vystrašilo. Nevím. Styděl jsem se, když jsem jej viděl odcházet.“ „Možná byl jen rozčilený. Žlutá ledvina je teď politováníhodný muž. Nevím, co si počne.“ „Bál jsem se, že se vrátí v takovém stavu. Jak sám řekl, lépe by na tom byl mrtvý. Bolí mne to, ale kéž by se byl nevrátil. Bojím se, že se přihodí další zlé věci.“ „Myslíš, že se pokusí pomstít — na Rychlém koni?“ „Nemyslím si, že by se tím teď zabýval. Lituje se a vnímá jen své neštěstí. Brzy však o Rychlém koni začne přemýšlet.“ „Mohlo by se z toho něco vyvrbit. Taková zlá krev v malé skupině, jako jsou Osamělí jedlíci, ta by mohla uškodit kaž dému.“ Vjíždějící do dveří se na chvíli zamyslel. Věděl, co je potřeba učinit, ale nechtěl to vyslovit. Kravská žebra byl jeho přítel a vytrpěl si již dost. Nakonec to řekl. „Rychlého koně bychom měli vypovědět — ještě dnes, jestli jej najdeme. Čím 87

dříve bude pryč, tím dříve o něm a o Žluté ledvině přestanou lidé mluvit. Možná bychom tím předešli pomstě, než si na ni Žlutá ledvina vzpomene.“ „Cítím to stejně, Vjíždějící do dveří. Možná bys mohl promluvit s Kravskými žebry, přesvědčit jej, aby vypověděl Rychlého koně sám. Jestli se to může stát v tichosti, bez rozruchu, naši lidé na ten problém zapomenou a začnou se zase zabývat vlastními starostmi. V táboře je pár horkých hlav. Musíme je zchladit.“ „Je mi Kravských žeber líto! Ztratil už dvě ženy a tři děti. Vypovědět vlastního syna—“ „Promluv s ním. Řekni mu, že se tak musí stát pro dobro jeho lidu — a pro bezpečí jeho syna.“ Tři medvědi si poposedl a bolest mu zaplavila oči slzami. Vyklepal popel z dýmky. „Ještě jedna věc. Manžel Ženy Těžkého štítu je zpět, a její modlitby se tak naplnily. Chtěl bych, aby Pes bílého muže zajel k ostatním tlupám a pověděl jim o její přísaze být šamankou na tanci slunce. Může vyjet hned ráno.“ Vjíždějící do dveří znal Tři medvědy celý život a byl přesvědčen, že se vyzná v cestách mysli toho starého muže, ale Tři medvědi jej již mnohokrát dokázal vyvést z míry. „Proč Pes bílého muže?“ Tři medvědi se pustil do bolestivého vstávání. „Věřím mu,“ pronesl prostě. „Co naše cesta do obchodní pevnosti? Lidé předpokládají, že se ráno vyjede,“ řekl Vjíždějící do dveří, když pomáhal starci na nohy. „Můžeme to o pár spánků odložit. Musíme oslavit návrat našeho dobrého příbuzného, Žluté ledviny.“ I přes obavy, které mu té noci způsobilo synovo chování, se Vjíždějící do dveří musel usmívat nad tím, jak se jeho starý přítel vždy snaží napravovat záležitosti svých lidí. Proto je náčelník, pomyslel si.

Etnografický román o zlatých bizoních časech a jejich konci Krátce po vydání českých překladů dvou novel amerického spisovatele Jamese Welche (1940—2003) — Zima v krvi (2018) a Smrt Jima Loneyho (2019) — mají čeští čtenáři možnost seznámit se s dalším textem tohoto významného autora indiánského původu. Welch své v pořadí třetí prozaické dílo už tradičně umísťuje do prostoru rozlehlých planin na území dnešního amerického státu Montana, kde se narodil a po velkou část svého života i žil. Oproti Zimě v krvi a Smrti Jima Loneyho se ovšem románový příběh neodehrává v druhé půli dvacátého století, nýbrž o nějakých sto let dříve. Šlo o přelomové období, kdy poslední „první Američané“ obývající tuto oblast ještě udržovali původní kulturu polokočovných lovců bizonů, jakkoli výrazně ovlivněnou materiálními výdobytky bílých přistěhovalců, zároveň však rychle poznávali, či jim bylo dáno krutě pocítit, že staré dobré bizoní časy nenávratně končí. Indiáni byli postaveni před nelehké rozhodnutí: zda tuto transformaci přijmou bez odporu (a za jakých podmínek), nebo zda se dějinám pokusí vzdorovat silou. Ve Welchově příběhu se potkáváme s tlupou indiánského kmene Černonožců, přesněji jedné jeho podskupiny Pikuniů (též Pieganů). Černonožci byli nejmocnějším in diánským národem severozápadních plání s populací čítající okolo 15 000 osob, čímž početně převyšovali sousední kmeny Atsinů, Šajenů, Šošonů nebo Vraních indiánů. Od okamžiku, kdy v osmnáctém století domestikovali koně a směnným 397

obchodem získali palné zbraně, dominovali Černonožci této části světa, než teprve drastický pokles bizoních stád, šíření evropských nemocí a příchod osadníků a americké armády přivedly kmen do stavu existenční nouze, jejímž důsledkem byl vynucený přesun do rezervací a závislost na vládních přídělech.1 Hlavním protagonistou knihy je černonožský mladík nazývaný Pes bílého muže, který si později vyslouží jméno Obelstil Vránu, a jeho rozvětvená rodina. Románové osudy tohoto pestrého společenství plasticky a s téměř etnografickou přesností vykreslují způsob života na Velkých pláních v druhé polovině devatenáctého století a nabízejí intimní vhled do mezilidských vztahů, formovaných závaznými pravidly a rituály. Obraz, který Welch (po otci Černonožec) nabízí, je věrný a je pravděpodobné, že zdrojové informace pro něj čerpal nejen od svých soukmenovců, stařešinů kmene, ale i z odborné antropologické literatury. V době Welchova dětství a mládí sice ještě žili pamětníci svobodného života v „zemi mnoha darů“, jak je v románu vlast Pikuniů označována, nicméně věcné, přitom o nic méně působivé popisy sociální struktury, obřadů, způsobu válčení, lovu nebo zpracování kůží určitě nejsou pouhým záznamem ústně předávané tradice. Na tom ostatně není nic překvapivého. Je to sice kulturní paradox (související s dopady asimilační politiky), ale chtějí-li se současní indiáni dozvědět něco víc o životě svých předků, opravdu často musejí zajít do knihovny.2 Welch se v knize neomezuje pouze na výhradní líčení těch největších společenských událostí kmene, jako byl tanec slunce, jehož tradiční podobu — odhaduji — přejímá ze 1 2

John C. Ewers: The Blackfeet — Raiders on the Northwestern Plains (University of Oklahoma Press, 1983). Současní Černonožci mohou krom jiného čerpat z nedávno vydané publikace The Story of the Blackfoot People — Niitsitapiisinni (Firefly Books, 2019).

398

studií antropologa Clarka D. Wisslera (1870—1947),3 případně ze vzpomínek Waltera McClintocka (1870—1949),4 který žil mezi Černonožci na samém konci devatenáctého století. Text zobrazuje i řadu dalších, laikovi méně nápadných projevů materiální i duchovní kultury Černonožců. Výběrově zmíním skutečnost, která je běžná i u jiných „přírodních národů“, a to že zeť nesmí pohlédnout do očí tchyni, natož k ní promluvit. Čtenář se dále dozví mnohé o indiánských námluvách, uzavírání manželství, o výchově dětí, kouření dýmek, o způsobu odívání, různých úpravách vlasů, o tom, jaký typ čelenek nosili úspěšní bojovníci, a mnohém dalším. Nejpozoruhodnějším aspektem textu je jeho mytologický rozměr. Román je doslova nasycen tradiční černonožskou spiritualitou, dosud nepoznamenanou působením křesťanských církví. I v tomto ohledu je Welch velmi poučeným autorem, který skrze životní příběhy svých hrdinů dokáže přesvědčivě zprostředkovat tradiční víru a mytologii, zejména mýty o dobrodružstvích Zjizvené tváře a jeho matky So-at-sa-ki.5 Varianty těchto mýtů najdeme i u sousedních kmenů, například Šajenů,6 jejichž jazyk, stejně jako jazyk Černonožců, patří do algonkinské jazykové rodiny. Každé mytologické vyprávění je ze své povahy multifunkční. Přináší jak porozumění duchovnímu světu, tak i morální a výchovná ponaučení a má rovněž funkci zábavní. U Welche navíc působí útěšně; jeho románovým hrdinům dodává naději tváří v tvář novým časům, jimž jdou vstříc. Text jako takový obohacuje o specifickou obraznost a senzitivitu a výrazně se podílí na jeho literární hodnotě.

3 4 5 6

Viz Clark Wissler: The Sun Dance of the Blackfoot Indians (Theophania Publishing, 2011). Jde o reprint knihy z roku 1903. Walter McClintock: The Old North Trail — Life, Legends & Religion of the Blackfeet Indians (Bison Books, 1968). Srov. Colin F. Taylor a kol.: Mýty a legendy indiánů Severní Ameriky (Volvox Globator, 1995, str. 44—45). John H. Moore: Šajeni (Nakladatelství Lidové noviny, 2003, str. 187—189).

399

Třebaže v centru knihy stojí bojovník Obelstil Vránu a jeho nejbližší, příběh se zaměřuje i na některé další postavy kmene. Osobité jsou ženské hrdinky, výraznou úlohu mají šamani tlupy Mik-api a Kravská žebra, stejně jako různí náčelníci a významní bojovníci Pikuniů. Jejich osudy mimo jiné ilustrují, proč ztroskotávala jednání mezi indiány na straně jedné a americkou armádou na straně druhé. Američané dlouho nechápali, že indiánský kmen, složený z různého počtu tlup, obvykle nemá jednoho zástupce, který by promlouval za všechny. Jednotlivé tlupy se rozhodovaly po svém a na dohody s americkou vládou mohly mít odlišné názory. Názorové rozpory obvykle existovaly i v rámci jedné komunity. Tragikou osudu to bývaly právě tlupy usilující o mír, na které nejvíce dolehlo selhání vyjednání příměří, což v knize dokládá závěrečné líčení vybití osady náčelníka Těžkého běžce. Tato událost je historicky podložená. Dne 23. ledna 1870 došlo na řece Marias v Montaně k masakru vesnice pikunijských Černonožců. Zabito bylo kolem dvou set osob, převážně dětí, žen a starců. Masakr byl jednou z řady likvidačních akcí namířených proti indiánům z plání. V roce 1864 došlo k masakru Šajenů u Sand Creeku a o čtyři roky později postihla stejný kmen tragédie u Washity, což je událost, kterou v knize zmiňuje i Welch. V prosinci 1890 pak došlo k masakru lakotských indiánů u Wounded Knee, který de facto završil období indiánských válek. Masakr Černonožců a děje, které mu předcházely, Welch popisuje ve shodě s historickými fakty, ať už šlo o jména hlavních zúčastněných či o samotný průběh. Kniha Ten, který obelstil Vránu je komplexní dílo a pro překladatele představovalo skutečnou výzvu. Nejenže se musel vyrovnat s překladem specifických kulturních reálií, značná úskalí přinášel i převod reálií přírodních. Živočišné a rostlinné druhy se v originále vyskytují jednak v běžných anglických označeních, jednak — a to mnohem častěji — v deskriptivní (pro našince až kryptické) podobě, jež vychá400

zela z jazyka Černonožců. Další nástrahy se týkaly překladu zeměpisných názvů, které taktéž vyrůstají z černonožského vidění světa. Samostatnou kapitolu tvořil převod stylistické roviny textu, kdy překladatel čelil svébytné, někdy až třaskavé směsi expresivních, archaizujících a lyrizujících pasáží. Koneckonců i lexikální pnutí mezi názvem knihy (Ten, který obelstil Vránu) a jménem hlavní postavy románu, po němž je kniha pojmenována (Obelstil Vránu), ukazuje, nakolik typologické rozdíly mezi jazyky ovlivňují výsledný překlad. Anglický originál Fools Crow mohl překladatel přeložit pomocí jednoho či druhého ekvivalentu, nakonec se ale rozhodl využít oba. Výhradním zapojením první va rianty názvu by totiž zatížil textovou rovinu románu v oblasti interpunkce. Druhá varianta by zase nefungovala jako srozumitelný titul knihy. Knihy Jamese Welche jsou fascinující a unikátní. Konkrétně román Ten, který obelstil Vránu je jedinečný v tom, jak se mu daří rozvolňovat hranice mezi beletrií a literaturou faktu. Jeho umělecké kvality jsou nezpochybnitelné. Zároveň ale podle mého názoru dobře poslouží jako etnografická sonda do života jednoho z předních etnik kulturního okruhu Velkých plání. O lakotských, šajenských nebo komančských indiánech7 už bylo v českém jazyce ledasco knižně publikováno, o předcích současných Černonožců můžeme v kvalitním českém překladu číst až nyní, navíc v neobyčejně magickém literárním ztvárnění. Miroslav Černý

Viz mj. George E. Hyde: Lid Rudého oblaka — Dějiny oglalských Lakotů (Paseka, 2007), Roman Tadič: Cesty do posvátné hory — Šajenské mýty a legendy (Volvox Globator, 2010) a S. C. Gwyne: Říše letního měsíce — Vzestup a pád národa Komančů (Argo, 2018).

401

Obsah Část první 5 Část druhá 133 Část třetí 211 Část čtvrtá 291 Část pátá 367 Etnografický román o zlatých bizoních časech a jejich konci (Miroslav Černý) 397

Westernová novela Zima v krvi, zasazená do šedesátých let 20. století, uvádí čtenáře do života indiánské komunity v rezervaci Fort Belknap v severoamerickém státě Montana. Protagonistou příběhu a současně jeho vypravěčem je bezejmenný indiánský mladík, odcizený své rodině i zemi, ubíjený pocitem existenciální prázdnoty, před níž marně uniká ke kerouacovsky nevázanému životu plnému divokých jízd, alkoholu či náhodného sexu. Jeho výpravy do nepřátelského světa mimo rezervaci, zpočátku motivované opětovným získáním odcizených věcí, se však postupně proměňují v cesty za nalezením vlastní identity a štěstí. A jeho pouť jej navíc přivede k odhalení dávného rodinného tajemství… Novela je prvotinou klasika americké indiánské literatury Jamese Welche (1940—2003). Autor patřil k předním představitelům hnutí Native American Renaissance (L. M. Silková, L. Erdrichová ad.), jež se od konce šedesátých let minulého století podílelo na oživení historického a kulturního dědictví původních obyvatel Severní Ameriky. Na motivy knihy byl v roce 2013 natočen stejnojmenný film. České vydání doplňuje doslov amerikanisty Miroslava Černého, který zasazuje Welchovo dílo do kontextu soudobé americké literatury a současně stručně naznačuje jeho význam ve vztahu k literatuře s indiánskou tematikou dosud vydané v České republice.

Smrt Jima Loneyho (1979) je po novele Zima v krvi (1974) druhou autorovou prózou věnovanou novodobým osudům původních obyvatel Severní Ameriky. Jim Loney je míšenec bělošského a indiánského původu. Odcizený oběma těmto společenstvím vede v malém městečku v Montaně samotářský a bezútěšný život, naplněný nicneděláním a alkoholem. V dětství jej opustila matka i otec, a tak mu zůstala jen sestra Kate, která ale nechápe jeho svět. A také přítelkyně Rhea, která touží dát Loneyho životu nový cíl. Jeho existenci však může dát smysl jediné — přestat utíkat před minulostí a pokusit se nalézt své skutečné kořeny. A to i za cenu ztráty vlastního života… Rozsahem nevelká Welchova próza rozvíjí dojemný příběh o lásce bez naděje a životní cestě za pravdou vedoucí k sebezničení.

james welch

Ten, který obelstil Vránu Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2021 jako svou 431. publikaci Z anglického originálu Fools Crow přeložil Jiří Kaňák Redakce Miroslav Černý Jazyková redakce Dominik Melichar Ilustrace na obálce a uvnitř knihy Jan Koupil Grafická úprava, obálka a sazba písmem Carot a e-kniha Stará škola (staraskola.net) Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 408 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-355-3 ISBN 978-80-7470-356-0 (MOBI) ISBN 978-80-7470-357-7 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.palmknihy.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 399 Kč www.eshop.akropolis.info

Ten, který obelstil Vránu JAMES WELCH

ISBN 978-80-7470-355-3

Doporučená cena 399 Kč

obalka_rozkres.indd 11,13,15

JAMES WELCH Ten, který obelstil Vránu

AKROPOLIS

26.04.2021 21:55:13

Ten, který obelstil Vránu JAMES WELCH

ISBN 978-80-7470-355-3

Doporučená cena 399 Kč

obalka_rozkres.indd 11,13,15

JAMES WELCH Ten, který obelstil Vránu

AKROPOLIS

26.04.2021 21:55:13